Titanic
Můj život s Titanikem
Když jsem 3. května 1998 šla se školou povinně do kina na premiéru filmu Titanic od Jamese Camerona, netušila jsem, jak důležitý je to moment pro můj život. Příběh mě okamžitě oslovil. Zamilovala jsem se do pana Andrewse, důstojníků Murdocha a Loweho a kapelníka Hartleye. Toužila jsem po tom projít se po palubě Titaniku, být na koncertu lodního orchestru a popovídat si s paní Brownovou.
Večer jsem na ten film šla znovu s rodiči. Byla jsem unešená. Přála jsem si dozvědět se o té lodi co nejvíc, najít informace o mých oblíbených hrdinech a hlavně zjistit, jak to bylo doopravdy. K narozeninám jsem dostala první knížku "Titanic: Fakta, fikce, film", kterou dnes můžu s jistotou zařadit mezi ty nejslabší, jaké jsem četla, ale byl to teprve začátek. Následující "Titanic: Plavba do záhuby" už byl přesně tím, co jsem hledala. A objev Hubáčka za 5,- v antikvariátu byl přímo osudový.
Jednoho dne se u nás ve vesnici objevil plakát, který zval na výstavu artefaktů do Brna. Tam jsem nemohla chybět! Dostala jsem palubní lístek Margaret Brownové a s úlevou procházela jednotlivými částmi, protože jsem s jistotou věděla, že to přežiji. Slíbila jsem si, že tu výstavu v budoucnu znovu navštívím. Ani jsem netušila, že se to opravdu stane.
Asi 5 let poté jsem odjela na 3 dny do Paříže. Počasí bohužel bylo špatné a město mě už první den zklamalo. Na Paříž musí svítit slunce a všechno kvést! Ovšem když jsem na stánku objevila leták, že za 3 dny tam končí výstava artefaktů z Titaniku, měla jsem o programu následujícího dne okamžitě jasno. Byl to ještě větší zážitek než tenkrát v Brně. Kvůli francouzským textům jsem ničemu nerozuměla, ale bylo tam mnohem víc věcí, a hlavně téměř prázdné prostory bez lidí. Titanic jsem měla jen pro sebe. Odvezla jsem si repliku talíře z jídelny v 1. třídě a také tričko s logem Titaniku - čistě jako suvenýr. A za několik let z něj byla první verze mé uniformy.
Když v roce 2012 přišlo 100. výročí potopení, vyšlo několik nových knih - Králíčkův "Titanic" (po Hubáčkovi pro mě nejlepší knížka), "Noc, kdy se potopil Titanic" a "Technický průvodce třídou Olympic". Ačkoli jsem naprostý technický antitalent, zhltla jsem všechny tři velmi rychle. A do té doby poněkud zmírněné nadšení pro Titanic se vrátilo v plné síle. Následoval objev úžasné stránky encyclopedia-titanica.org a online hry, ve které jste mohli procházet chodbami a místnostmi první třídy (hra je dnes na stažení do počítače).
Začetla jsem se do životopisů pasažérů a členů posádky a rozhodla se napsat vlastní román podle skutečné události - žádné fiktivní postavy, žádné konspirační teorie, pouze opravdoví lidé a jejich osudy. Ovšem práce na takové knize může trvat několik let a není vyloučené, že v průběhu toho všechno pozapomínám. Co s tím?
A pak jedné noci přišel nápad - co kdybych o Titaniku přednášela? Vím toho opravdu hodně, to téma všechny zajímá a mohla bych mít úspěch! Na první přednášku u nás v knihovně v Křenovicích přišlo tolik lidí, že na většinu vyšla místa na stání a někteří se museli dívat i z vedlejší místnosti. Jako největší bonus mi hodinu před začátkem dorazily poštou originální artefakty z vraku Titaniku. Jestli hledáte osudové znamení, tady je!
Přednášky o Titaniku pomalu přibývaly a bylo mi jasné, že o ně bude zájem. Po 3 letech na úřadu práce jsem se rozhodla vydat se na nejistou dráhu podnikání jako lektorka a doufala jsem, že mě Titanic uživí. Stalo se tak. Každý rok k němu pak přibývala minimálně dvě další témata a dodneška už zaznělo 20 různých přednášek.
Ke sbírce knih v češtině, slovenštině a angličtině se přidala replika plyšového medvídka, který se plavil na Titaniku, originální talíř vyrobený v porcelánce Pirkenhammer pro tuto loď v roce 1912, repliky dalšího nádobí, velký papírový model a po několika verzích kostýmů i definitivní podoba mé uniformy kapitána, ve které mě dnes můžete vidět na přednáškách.
V roce 2017 jsem byla oslovená jedním profesorem z gymnázia v Bystřici nad Pernštejnem, abych udělala přednášku o Titaniku v jeho škole. Z tohoto nápadu se zrodil první "Noční Titanic", který byl dodnes nejdelším projektem, jaký jsem uskutečnila. Celá akce trvala 7,5 hodiny, a protože se to odehrávalo v měsíci výročí potopení, všechno jsme dělali přesně v čas, kdy se událost děla - ve 2:20 ráno jsme se například potopili. Studenti a učitelé se stali skutečnými osobnostmi a hráli jednotlivé scény, plnili celou řadu úkolů, našli si pasažéry a členy posádky, kteří se narodili ve stejný den, a jejich osud pak během noci prožili.
O týden později jsem s Titanikem vplula na brněnskou hvězdárnu. Nikdo nečekal, že to bude mít takový úspěch! Během několika hodin se vyprodal sál, a tak hvězdárna přidala další termín. Celkem za 9 hodin byly obě přednášky definitivně obsazené. Takhle rychle se to prý ještě nikomu nepovedlo. Aby taky ne! Sedět v den výročí vyplutí pod hvězdami, které svítily nad hlavami trosečníků ve chvíli potopení, se nepoštěstí každému. Dodnes na to řada lidí vzpomíná a ptají se mě, kdy to zopakuji.
Když se pak výstava artefaktů
vrátila do České republiky, 2x jsem ji navštívila v Praze a 2x v Brně. Pokaždé jsem
s sebou vzala skupinu zájemců, kteří tak mohli vyslechnout mou přednášku přímo
"na Titaniku". Zazpívat si Blíž k Tobě, Bože můj u repliky
záchranného člunu byl velký zážitek! Nešlo ani přehlédnout, že se nám skupina během cesty výstavou rapidně zvětšovala.
V roce 2024 jsem si koupila další poklad – propisku vyrobenou ze dřeva sesterské lodi Olympic. O rok později jsem přidala nové besedy ŽIVOT NA TITANIKU a CO BYLO DÁL?, protože téma Titaniku je neskutečně obsáhlé a zaslouží si mnohem víc prostoru. V knihovně v Uhlířských Janovicích vyslechli celou sérii a dodnes dostávám zprávy od paní knihovnice, že moji posluchači – hlavně děti – pořád shání nové informace o Titaniku a úplně mu propadli. Podobně na tom jsem třeba v Rozdrojovicích, kde už Titanic zazněl 3x a vždy s velkou návštěvností.
Na začátku prosince jsem vzala svého medvídka Polárka na výstavu artefaktů v Praze a moc jsme si to užili – byli jsme tam téměř sami a za 3 hodiny si všechno podrobně prohlédli. Jako třešničku na dortu jsem dostala palubní lístek Thomase Andrewse! Návštěva obchodu se suvenýry byla úspěšná a svou sbírku jsem doplnila o repliku amerických novin o potopení, hrnku ze 3. třídy a dalších věcí.
V roce 2026 chci uskutečnit několik komentovaných prohlídek výstavy pro zájemce – ať už skupinu jednotlivců, nebo třeba třídu. Vše najdete zde. Termíny se budou odvíjet od mých cest do Prahy.
A co mám v plánu s Titanikem dál? Chci dopsat knihu NOC HRDINŮ, ve které se zaměřuji hlavně na životopisy pasažérů a členů posádky, a konečně se snad vypravím do muzea v Belfastu, abych viděla místo, kde vznikl. Potopení se k vraku sice zní lákavě, ale chybí mi k němu pár miliónů a musela bych se zbavit klaustrofobie… 😊
O tom, jaké poklady mám ve sbírce, se můžete dozvědět na této stránce.